Bc. Lenka Potěšilová, DiS., je zdravotní sestra, jejíž profesní cesta je úzce spjata s Diakonií ve Valašské Meziříčí již řadu let. Už během studia na zdravotní škole sem docházela na brigády a postupně si prošla celou řadou pozic – od pečovatelky, přes osobní asistenci, zdravotní sestru, staniční sestru v Hospici CITADELA a později i vrchní sestru v domově se zvláštním režimem. Díky této pestré praxi dnes přináší do své práce nejen odbornost, ale i hluboké porozumění potřebám pacientů a jejich rodin. Po mateřské dovolené nastoupila do Ambulance paliativní medicíny, kde nyní působí jako všeobecná sestra.
Jak vypadá Váš běžný den v hospici?
Ráno v ambulanci je potřeba vše připravit, aby den probíhal hladce. Nachystat dokumentaci ke klientům, ke kterým je domluvená návštěva, zkontrolovat, zda je plně vybavená brašna, případně doplnit materiál, léčiva do ampulária i seznam potřebných hodnotících dotazníků a jiných dokumentů. Vyřídit ranní várku telefonních hovorů, plánovaných telefonických kontrol i jiných požadavků o zařazení do péče, vyhovět žádostem o recepty. Následně máme s lékařkou rychlou poradu o tom, jak se vyvinul stav některých klientů, kdo se zhoršil, co se řešilo přes noc a domlouváme se s dalšími členy týmu, co je potřeba. Poté vyrážíme hledat vůz, a protože jsme holky šikovné a detektivní schopnosti máme v malíku, brzy vyjíždíme na domluvené, nebo i náhle žádané návštěvy. Za dopoledne navštívíme v průměru 5 klientů z okolí 30 km, z čehož 1-2 jsou návštěvy u klientů nových, které jedeme poznat a vyjasnit si, jak jim v životě s náročnou nemocí můžeme být nápomocni.
Zatímco lékařka vyšetřuje klienta, rozebírám s pečujícími možnosti podpory, případných kontrol zapůjčení pomůcek, vyřízení příspěvků na péči a domlouváme, jaký režim návštěv v domácnosti by byl u klienta nejvhodnější. Následně provádím všechna důležitá měření klienta: měřím krevní tlak, pulz, saturaci, váhu či obvody končetin u ležících klientů, odborně ošetřuji kožní defekty, zavedené katetry či jiné vstupy, případně provádím odběry biologického materiálu a společně vypisujeme nutriční dotazník, abychom zjistili, zda-by klient profitoval z nutriční podpory. Tento čas pro změnu využívá pro hovor s klientem a rodinou lékařka, aby zodpověděla všechny vyřčené i nevyřčené palčivé otázky o tom, jak se nemoc může dále vyvíjet, nač se připravit a jak to zvládnout. V průběhu hovoru se snažím pečlivě zapisovat poznámky, aby se při psaní dokumentace na nic nezapomnělo.
Po návratu na základnu pokračuji ve vyřizování neutuchající salvy telefonátů současných či budoucích klientů a odbavuji nejrůznější dotazy a požadavky. Vytvářím plán ošetřovatelské péče a ve spolupráci s praktickými lékaři a vedoucí domácí zdravotní služby je přenáším do praxe. Plánuji návštěvy na další pracovní den. Lékařka mezitím sepisuje zprávy z podkladů, které jsem jí přichystala, vytváří plány péče s SOS medikací a rozesílá klientům recepty. Mým úkolem je veškerou dokumentaci pečlivě vést, hlídat, zda jsou výkony vykázány pojišťovně a všechny zprávy přikládám do patřičných šanonů, popř. míst, kde jsou potřeba, a komunikuji změny plánu s navazující péčí v terénní zdravotní službě. Vzhledem k tomu, že jsem součástí týmu sestřiček „andělek“ i této služby, snažím se ve spolupráci s lékařkou koordinovat práci i dny mimo provoz paliativní ambulance.
Před koncem pracovní doby kontroluji stav ambulance, aby vyhovoval technickým i hygienickým nárokům pracoviště, případně doplňuji chybějící materiál. S koncem pracovní doby však práce často nekončí, hovory a případné potřeby klientů směřují i na následující hodiny a dny.
Co Vám přinesla práce v mobilním hospici? A čím Vás překvapila?
Že je práce v hospici posláním, pro mě není jen frází z učebnice. Dává mi smysl, hluboké zamyšlení, zcela jiný rozměr a pohled na život. Pomáhá i mně v běžném životě se lépe zorientovat, třídit, co je či není důležité. Nad problémy, které jiní považují za těžké či neřešitelné se pozastavím a říkám si, že jsou mnohdy banální oproti tomu, co musí někteří jiní zvládnout. Po letech péče o paliativní klienty mohu tvrdit, že všechno v životě má své řešení, vyjma těžké nemoci a smrti, která si bohužel nevybírá. Za svůj profesní život jsem vyslechla stovky životních příběhů, každý z nich jinak těžký i krásný, ale společně všechny spojuje odchod někoho blízkého, milovaného. Z každého si něco odnáším. Snažím se ke každému přistupovat s pochopením, respektem a pomoci. To, že se člověku obrátí život ze dne na den, je běžným jevem. Mnohdy jsou klienti neinformováni, nesmíření, o to je naše role těžší. Práce v hospici není prací jednotlivce, společně s úžasnou paní doktorkou a ostatními členy týmu tvoříme skvělou partu, kdy jsme si navzájem oporou i podporou. Uvědomuji si, že bez toho by to nešlo.
Co jste s mobilním hospicem zažila?
Chvíle radosti i totálního psychického vyčerpání. Situace, kdy přecházíte od úmrtí k dalšímu nemocnému s úsměvem na rtu, nejsou snadné. I přesto mohu tvrdit, že stále převažují „ty pěkné“ nad těmi smutnými. Umím se s klienty vyplakat, ale také zasmát i zazpívat, hledám něco pozitivního pro nás, pro všechny, i to je má role. Největší odměnou za práci je mi pochvala od klientů i pečujících a spokojený tým.
