Osobní asistence je jednou z forem podpory, která pomáhá lidem překonávat každodenní překážky a to bez nutnosti opouštět svůj dosavadní způsob života. Jejím posláním je umožnit seniorům a dospělým osobám se zdravotním postižením nebo chronickým onemocněním vést důstojný
a plnohodnotný život v jejich domácím prostředí a mezi svými blízkými.
Služba respektuje individualitu každého člověka. Osobní asistenti vstupují do života klientů s ohledem na jejich potřeby a zvyklosti. Nepřebírají jejich život do vlastních rukou, ale naopak vytvářejí prostor, ve kterém klient zůstává tím, kdo rozhoduje. Osobní asistence tak není o tom, co klient nemůže, ale o tom, co všechno může s podporou zvládnout.
Cílem osobní asistence je udržet nebo dále rozvíjet klientovy schopnosti a dovednosti při zajišťování základních životních potřeb (např. hygiena, oblékání, stravování). Důležitá je i podpora v oblasti volného času. Klient má možnost trávit svůj den aktivně a smysluplně a to tak, jak je zvyklý a jak mu vyhovuje a podle toho co mu přináší radost.
Osobní asistence je určena dospělým lidem od 18 let a seniorům, kteří v důsledku věku, zdravotního postižení nebo dlouhodobého onemocnění potřebují pomoc druhé osoby.
Bc. Nedomová Zlatomíra: sociální pracovnice
Jaká pro Vás byla motivace vstupu do oboru?
Jsem původně všeobecná sestra se specializací v intenzivní péči a práce s lidmi je moje celoživotní poslání. Ze zdravotnictví jsem musela ze zdravotních důvodu odejít. Mimo jiné jsem při práci pečovala sedm let o babičku a osm let o maminku které byly na péči druhé osoby závislá, jako neformální pečující. Když maminka zemřela, začala jsem přemýšlet, co dál.
Ozvala se mi kamarádka, která mi řekla o volném místě sociálního pracovníka v Diakonii v terénních službách. Ještě v době, kdy jsem pracovala v nemocnici jsem studovala vysokou školu se sociálním zaměřením a ukázalo se, že to byla dobrá volba a nyní se mi toto vzdělání hodí. Práce s lidmi mě naplňuje a jsem ráda, že mohu být lidem i nadále užitečná. V sociálních službách pracuji jeden rok.
Jaká je Vaše každodenní praxe?
Práce sociálního pracovníka je především o jednání se zájemci, s klienty a jejich rodinami, tvorbě a přehodnocování individuálních plánů klientů, smluv, vedení dokumentace klientů, dále o komunikaci s vedoucí služby, asistentkami, pečovatelkami, také o komunikaci s jinými sociálními službami, ale také běžná administrativa související se službou, organizaci práce osobní asistence, nebo odlehčovací služby terénní – převádění vytvořených individuálních plánů do praxe.
Jaký máte vztah ke klientům a rodinám?
S klienty a jejich rodinnými příslušníky komunikuji ráda, vždy se snažím být profesionální, přátelská, vstřícná, jednám s klienty s úctou, respektem a snažím se naslouchat jejich potřebám, které následně zohledňuji při vytváření individuálních plánů.
Jak zvládáte samostatnost a odpovědnost?
V práci cítím velkou odpovědnost, klienti spoléhají na pomoc naší služby, je důležité, abychom si věděli vždy rady – byly samostatné, případně abychom věděli, na koho obrátit s radou či žádostí o pomoc.
Máte nějaké příběhy a silné momenty, které Vám utkvěly v paměti?
Vždy jsou emočně vypjaté momenty, kdy klient odejde a rodina klienta nám přijde poděkovat za poskytovanou péči, že naše služba jim byla velkou oporou, pomocí.
Také mi utkvěl v mysli příběh nevidomého klienta, který sám pečuje o mentálně postiženého syna, žijí spolu na polosamotě. Klient měl úraz a zlomil si krček. Dcera, která bydlí na druhém konci republiky nás požádala, jestli bychom mohli jejímu tatínkovi po propuštění z nemocnice poskytovat osobní asistenci, potřeboval by pomoci s chodem domácnosti, zajištěním bezpečí a péčí o svou osobu, aby mohl zůstat doma ve svém prostředí. Klienta jsme přijali do péče a jezdili 3x týdně. S radostí jsme sledovali, jak klient získává zpět své schopnosti o sebe pečovat, získává jistotu a je stále více samostatný. Poskytovanou péči jsme vždy po domluvě s klientem snižovali a až si byl klient jistý, že vše zvládne opět sám, tak jsme péči po dohodě ukončili. Klient vyjádřil vděk za to, že mohl zůstat doma po dobu rekonvalescence po úrazu a že jsme mu byli nápomocni.
Jak vnímáte podmínky a prostředí?
Terénní služby probíhají v přirozeném prostředí klientů, takto je třeba k tomu přistupovat, to my vstupujeme do domovů klientů a je třeba si toho být neustále vědomi.
Jak vidíte budoucnost a máte nějaké poselství?
Česká republika je na jednom z prvních místě v Evropě v neformální péči o seniory v domácím prostředí. Proto vidím terénní služby a služby osobní asistence jako zásadní, jedny z nejdůležitějších v pomoci rodinám, které o své blízké pečují doma. Péče o seniory a lidi závislé na pomoci je velmi náročná, což vím z vlastní zkušenosti.
Věřím, že aby bylo o naše blízké, kteří péči potřebují, postaráno, je třeba terénní sociální služby dále rozvíjet a rozšiřovat. Nikdo z nás neví, kdy a v jaké míře bude sám podporu v budoucnu potřebovat.
Salamonová Lucie: osobní asistentka a pečovatelka odlehčovací služby terénní
Jaká pro Vás byla motivace vstupu do oboru
K práci v terénních službách mně přivedlo to, že jsem chtěla změnu po mateřské dovolené, tudíž jsem se rozhodla že nejprve si vyzkouším práci v Denním stacionáři jako Dobrovolník přes Adru. Byla to práce, která mě hned nadchla. Proto jsem kontaktovala tehdejší ředitelku Dobru Krůpovou ..uběhlo pár měsíců a ředitelka mě kontaktovala zda mám zájem o práci pečovatelky v terénní službě, řekla jsem ano. A tak začala moje vysněná práce v Diakonii ČCE Val. Meziříčí a od roku 2009.Vybrala jsem si ji proto, že mám ráda práci s lidmi, o které můžu pečovat, podporovat, pomáhat potřebným a nemocným. Práce v domácím prostředí je velmi přínosná jak pro klienta, tak pro rodiny pečující. Práci se věnuji od roku 2009, nejdříve jako dobrovolník v Denním stacionáři a pak jako pečovatelka v terénní službě. Na práci mě oslovuje naprosto vše. Jak říkají mi nejbližší, že je to moje poslání, ve které jsem našla smysl mé vysněné práce.
Jaká je Vaše každodenní praxe
Běžný pracovní den začíná, tak že si nachystám potřebné věci dle rozpisu na ten den. Ráno si ještě s kolegyněmi zděláme informace a pak vyrazím do terénu. Nejnáročnější snad v zimních podmínkách, kdy jezdíme do míst kde to bývá nedostupné, nebo co se tyče klientů, kdy je klient na lůžku a my většinou sami manipulujeme s klienty, ale na to máme určité manipulativní pomůcky, které jsou velmi potřebné a snadné manipulaci s klienty.
Jaký máte vztah ke klientům a rodinám
Vždy beru klienta s respektem, komunikuji s klientem i rodinou, aby se klient či rodina cítili dobře, bezpečně a hlavně profesionálně. Ano, mám zkušenosti s rodinnými příslušníky, kteří pečuji o své blízké, většinou dobře, vše mají nachystané, vše po ruce, jde jim to dobře. Vše je o komunikaci. Vždy je důležité brát klienta jako rovnocenného partnera a více se přizpůsobovat jeho potřebám, pocit bezpečí.
Jak zvládáte samostatnost a odpovědnost
Samostatnost zvládám v terénu dobře, poradím si. Zachovávám si chladnou hlavu a krotím emoce. Ano, máme konzultace s vedoucími či kolegyněmi nebo i s vedením.
Máte nějaké příběhy a silné momenty, které Vám utkvěly v paměti?
Ano, určitě silný a dojemný zážitek jsem prožila u klientky která měla nevyléčitelnou chorobu ALS. Byla to velmi náročná práce jak po fyzické, tak po psychické stránce. Klientka byla vědomě při smyslech, jen bohužel nemohla mluvit, hýbat rukami, nemohla chodit, proto potřebovala pečovatelku, která ji pomůže jak o svojí osobu např. hygienu, tak v jídle, vaření, tak o chod domácnosti, o kontakt s přáteli ,návštěvy různých akcí např. Romský festival na Vsetíně také festival UNITED ,který se koná každý rok ,nebo různé výlety např. Radhošť, Lysá Hora, apod. Musím dodat ze vše si klientka organizovala sama i přes svou nemoc ALS, měla brýle se speciální čtečkou, díky ní komunikovala přes počítač, internet, FB, emaily ,nakupování v marketech, návštěvy lékařů-rehabilitace, spoustu dalších i po duchovní stránce. Klientka byla věřící evangelička návštěvy farářů, ozdoba květin do truhlíku na faru v místě bydliště.
Ke konci jejího života, to bylo přesně 23.12.2014 kdy jsem měla službu a když jsem přijela ke klientce už jsem věděla, že je něco jinak, proto jsem zavolala rodinu, která byla doma aby přišli do ložnice a když jsme tam všichni stali u jejího lože. V přítomnosti svých blízkých klientka tiše odešla a naposledy vydechla. Odešla v kruhu svých nejbližších. Bylo to velmi smutný a velmi dojemný zážitek. Poté v kostele, kdy měla pohřeb a četli poslední řeč, tak poděkovali cituji: ”Zvláštní dík patří Lucii Salamonové, která o Lidku (klientka) pečovala v poslední fázi choroby, která jí byla nejen ošetřovatelkou, ale především skvělou chápající přítelkyní, věrným spojencem a spolehlivou výkonnou rukou uskutečňující Liduščina přání a představy…”Bylo to velké poděkování, byla to velmi náročná práce, ale se zážitkem na celý život.
Jak vnímáte podmínky a prostředí?
Liší se především tím ze práce v terénu je tzv. flexibilní je to venku, doma u pečujících klientů v různých podmínkách. Pobytová služba je v domovech, budovách, kde pečovatelka také pečuje, ale mají 12 h. pracovní dobu. V pobytové službě na Citadele mám také zkušenost, byla jsem tam na stáži. Taky mně to bavilo. Kvalitu poskytované péče v domácnosti ovlivňuje už to, že ten klient je v domácím prostředí a pokud možno i se svojí rodinou. A to dělá hodně.
Jakou vidíte budoucnost a máte nějaké poselství?
Veřejnost by měla vědět ze odlehčovací služba je tzv. odlehčeni péče o rodinného příslušníka pečujícího, aby si pečující odpočinul apod.Přání mám jediné zdraví všem a berte všechny klienty stejně, nedělejte rozdíly. I u svých dětí se nedělají nebo spíš nemají dělat rozdíly. Každý je jiný, ale všichni jsme stejní. Tahle práce má a vždy bude mít smysl ji dělat s radostí. Letos už to bude 16 let a pořád ten druh práce mám ráda, ale někdy v nejlepším s končit, protože zdraví máme jedno, pokud tuhle práci někdo vykonává dlouho.
Tkáčová Ester: osobní asistentka a pečovatelka odlehčovací služby terénní
Jaká pro Vás byla motivace vstupu do oboru?
Už od mládí jsem ráda trávila čas se seniory, měla jsem k nim blízko. Ráda jsem jim naslouchala a nasávala od nich moudrost a zkušenost. Proto, když jsem potřebovala změnit práci, přihlásila jsem se na kurz pracovníka v sociálních službách a chtěla zkusit pracovat se seniory. Při kurzu jsem měla 14 dní praxi v Diakonii v pečovatelské službě, práce se mi zalíbila, takže jsem si podala žádost o přijetí. Líbí se mi, že je tato práce velmi pestrá, pokaždé děláme něco jiného. Pracuji v Diakonii 7 let a stále se mi líbí práce s lidmi.
Jaká je Vaše každodenní praxe?
Pokud nemáme odpolední směnu, přijdu většinou do práce o půl 7, podívám se na rozpis, ke kterým klientům pojedu na péči. Vezmu si klíče od přiděleného auta a vyrážím do terénu. Ve stanovených časech provádím péči u klientů a poté se vracím na středisko. Do systému pak zapíšu záznamy o péči u jednotlivých klientů. Potřeby klientů jsou různorodé – od pomoci v domácnosti, s nákupem, hygienou až po procházky nebo doprovod do kavárny či cukrárny. Práce s lidmi je náročná, každý klient je jiný, má jiné nároky. Pracovník se musí přizpůsobit situaci a prostředí.
Jaký máte vztah ke klientům a rodinám?
Při první návštěvě u klienta se představím, podáme si ruce a vždy s úsměvem se snažím konverzovat na téma, které klienta zajímá. Snažím se o citlivý a empatický přístup a budovat vzájemnou důvěru. S rodinnými příslušníky se občas při péči setkám, pokud mají zájem, probíráme společně potřeby jejich příbuzného. V případě nějakých problémů kontaktujeme rodinné příslušníky a spolupracujeme na jejich vyřešení. Podle domluvy informujeme rodinné příslušníky o proběhlé péči např. formou zápisu v sešitě. Odlehčovací služba má za úkol pomoci rodinným příslušníkům, aby měli čas si vydechnout, zajistit si své potřeby, a zároveň aby měl klient veškerou péči, kterou aktuálně potřebuje.
Jak zvládáte samostatnost a odpovědnost?
Myslím si, že dobře. Na tyto situace jsme školeny a snažíme se v rámci možností situaci vždy vyřešit. Ano, máme konzultace s vedením, kolegyněmi.
Máte nějaké příběhy a silné momenty, které Vám utkvěly v paměti?
Klientka byla ve špatném zdravotním stavu a požádala mě, abych jí zavolala kněze, který by jí udělil svátost pomazání nemocných. Klientka svátost obdržela a její zdravotní stav se poté velmi zlepšil. Připadalo mi to jako zázrak. Ráda vzpomínám na klientku, která byla silně věřící a ráda se modlila. A protože jsem také věřící, mohly jsme vzájemně víru sdílet a modlit se spolu. Po práci si ráda vypiju kávu ve svém oblíbeném křesle a chvíli odpočívám.
Jak vnímáte podmínky a prostředí?
V terénních službách jezdíme autem za každého počasí na péči ke klientům. Myslím si, že pro každého člověka je důležité co nejdéle žít ve svém přirozeném prostředí, na které je zvyklý a které má rád. Kvalitu péče by měla zajišťovat odbornost pracovníka, důležitá je také schopnost přizpůsobit se situaci a být flexibilní.
Jak vidíte budoucnost a máte nějaké poselství?
Práce v odlehčovací službě je zaměřena na pomoc rodině, která se stará o svého blízkého. Péče o blízké je náročná, proto jim chceme umožnit, aby si mohli odpočinout, vydechnout si a postarat se také o své potřeby. Tato práce mi dává pocit naplnění a smysluplnosti.
Ing. Vašíčková Irena: osobní asistentka a pečovatelka odlehčovací služby terénní
Jaká pro Vás byla motivace vstupu do oboru?
Hledala jsem práci, nejlépe v sociálních službách, kde jsem již 16 let pracovala. Po delší době hledání jsem našla na internetu volné místo v Diakonii. Baví mě práce s lidmi a čím jsem starší, tím tíhnu k starší generaci. Místo bylo zrovna v osobní asistenci, ke které přináleží také odlehčovací služba.
Jaká je Vaše každodenní praxe?
Jezdíme do domácností klientů nebo s nimi chodíme ven. Tuto práci dělám nyní třetím rokem. Baví mě na ní, kromě výborného kolektivu pracovníků a vstřícného přístupu nadřízených to, že je každý den nějak jiná, pestrá a vyžaduje blízký osobní přístup. Dopředu vím, jaké klienty budu mít zítra, pozítří a dále se nechám překvapit dalším rozpisem. Práce mi začíná buď brzo ráno nebo dopoledne. Ráno se pozdravím a prohodím pár slov se spolupracovnicemi, nasbírám zkušenosti z předešlého dne, zjistím, co je třeba u klientů a jestli není změna v rozpise. Vezmu příslušné auto, klíče a jede se k prvnímu klientovi. Máme více žen než mužů, muži bývají spíše krátkodobě. Mezi přejezdy ke klientům někdy čas je, jindy není a je jeden za druhým. Pomůckou je nám mobil, do kterého zapisujeme cesty a péče. A hlavními aktéry dne jsou sami klienti. Od jejich potřeb a možností se naše služba odvíjí. Doprovod k lékaři, na procházku či pomoc v domácnosti u osobní asistence a hygiena na lůžku či ve sprše a příprava jídla většinou u klientů odlehčovací služby.
Nejnáročnější jsou práce o víkendech, kdy se pracuje hodně fyzicky – zvedání, ukládání, přetáčení klienta na lůžku při hygieně a převlékání. Jinak jsou práce i cesty zajímavé.
Jaký máte vztah ke klientům a rodinám?
Vztah s klientem se buduje postupně, klient k nám získává důvěru, rád naši návštěvu očekává. Je fajn, že se u klientů střídáme, protože každá z nás jim může přinést něco jiného, nový pohled na svět, na jejich situaci, nové podněty do jejich mnohdy jednotvárného prožívání dne v bytě, bez možnosti kdykoliv si zajít ven nebo do společnosti. Rodinné příslušníky pečující o své blízké velmi obdivuji. Jsou to lidé srdce. S některými spolupracujeme často, jiné při péči nevidíme, protože nebydlí v domácnosti s klientem. Klíčové jsou dobré rodinné vztahy. Určitě se děti i mnohdy vnuci odvděčují za péči svým rodičům. Často jsou to i snachy, které se starají nebo domlouvají péči.
Jak zvládáte samostatnost a odpovědnost?
Důležitá je samostatnost. Musím vědět, co péče ten den obnáší, jaký je stav klienta, nové požadavky rodiny. Pokud je nějaká změna, můžu se obrátit s informací na svou vedoucí a očekávat radu, pokyn nebo pomoc při zvažování situace. Jinak máme na různé situace popsány postupy v metodikách, které by měl pracovník znát. O víkendové službě si většinou musí poradit pracovník sám. Když vidí, že je klientovi špatně, nebo se chová divně, zavolá pracovník záchranku.
Máte nějaké příběhy a silné momenty, které Vám utkvěly v paměti?
Pamatuji si na jednu víkendovou záchranu paní, která měla zauzlení střev. Měla velké trávicí potíže, proto jsem jí řekla, ať klidně zavolá kdykoliv, i v noci. Brzo ráno jsem k ní přijela a přivolaná záchranka ji odvezla do nemocnice, kde ji operovali a pobyla tam nějakou dobu, než se její stav upravil. Na této práci mě také naplňuje možnost duchovní pomoci a podpory klientů – možnost domluvit návštěvu kněze, která klienta povzbudí, podpoří na jeho duchovní cestě, modlitba s klientem, projevení účasti, přinesení časopisu z farnosti, povídání si nad rodinnými fotkami a podobné chvíle. Nejsilnějším okamžikem je účast na klientově odcházení do Boží náruče. Možnost určitým způsobem ho pomoci rodině vyprovodit vstříc Bohu. Určitě je i modlitba a účast na mši svaté, na bohoslužbě, pro mě způsobem „nabití baterek“, možností čerpat vnitřní sílu a světlo do práce.
Jak vnímáte podmínky a prostředí?
Práci v pobytových službách nemůžu hodnotit, protože jsem tam nikdy nepracovala. Terénní služba mi vyhovuje, protože mám ráda pestrou práci a skladba klientů se denně mění. Někdy je náročné, stále se přizpůsobovat jiné domácnosti, jinému klientovi. Je to hodně vjemů za den a vyžaduje to stálou připravenost k přizpůsobení. Každá domácnost je jiná, každý klient má jiné potřeby, jiný způsob reagování, myšlení. Máme také hodně klientů s Alzheimerovou nemocí a seniorskou demencí, proto je důležité mít k nim vstřícný vztah a naladit se na ně. Vnímat, jaké podněty potřebují, jaké jednání je pro ně vhodné, mluvit na ně tak, aby porozuměli, nebo si s nimi i chvíli pomlčet. Vnímají emoce, náladu, někdy si rádi zazpívají.
Jak vidíte budoucnost a máte nějaké poselství Pokud má někdo příbuzného, o kterého by chtěl pečovat a neví, jak na to, může se přijít zeptat nebo zavolat do Poradny pro pečující v Diakonii VM, na kterou pak navazují naše služby. Důležitá je součinnost pečujících nebo rodinných příslušníků a naší služby – předávání informací a vzájemné respektování. Pečovat mnohdy jde takto i při práci. Děkuji všem a smekám přede všemi, kteří se o své rodinné příslušníky snaží starat v domácím prostředí a také se nebojí využívat naši službu k tomu, aby o jejich seniora bylo dobře postaráno, případně aby mohl co nejdéle zůstat aktivní. Tato práce a kolektiv pracovníků a celkově atmosféra Diakonie mi pomohla v těžké době mého života se cítit užitečnou, přijatou, cítit zázemí a podporu a moci ji dávat zase dále našim klientům. Děkuji proto Bohu a Diakonii Valašské Meziříčí za to, že se zde klient i pracovník může najít to, co potřebuje.
Scheierová Veronika: pečovatelka odlehčovací služby terénní
Jaká pro Vás byla motivace vstupu do oboru?
Potřeba změny v roce 2020, do té doby jsem pracovala v denním stacionáři pro seniory. Individuální práce v režimu jeden na jednoho. Pečovatelkou jsem od roku 2004, kdy jsem ukončila studium na SZŠ Nový Jičín a na podzim nastoupila do Diakonie. Baví mě, vidět zpětnou vazbu od klientů a rodin, kdy jasně vidím, že to, co a jak dělám, jim vyhovuje, jsou s tím v pohodě a já vnímám, že to má smysl.
Jaká je Vaše každodenní praxe?
Příchod na středisko, převzetí si klíčů a případných pomůcek, odchod do domácnosti klientů, kde poskytuji péči a podporu dle individuálních potřeb klientů, poté návrat na středisko, vrácení klíčů a zápis informací z průběhu péče. Klienti mají úplně stejné potřeby, vycházející z Maslowovy pyramidy potřeb.
Jaký máte vztah ke klientům a rodinám?
Vztahy se budují postupně a vždy je třeba, aby byly založeny na vzájemné důvěře a vhodné komunikaci a klíčový je zajištění pocitu bezpečí a přijetí. To samé platí i u rodinných příslušníků, s rodinami klientů se mi spolupracuje výborně. Klíčový je pocit bezpečí a přijetí, naslouchání, respekt a partnerský přístup, funkční podpora a péče
Jak zvládáte samostatnost a odpovědnost?
V klidu a v pohodě 🙂 Zastavím se, zhodnotím situaci, své zdroje a možnosti a buď vyřeším samostatně, nebo si zajistím potřebnou podporu. Různé situace jsou rozpracovány v metodikách a postupuje se dle nich.
Máte nějaké příběhy a silné momenty, které Vám utkvěly v paměti?
Byla jsem po 14 dnech pauzy u paní klientky- pro paní je vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, kdy její slovní komunikace s okolím již není možná- zvládne dát najevo nelibost pomoci „prskání“ a občas, když je hooooodně spokojená, tak vydává zvuky „zamručení“- ráno jsme spolu řešily, její „lázeňský rituál“ s prvky bazální stimulace a když jsem paní promazávala její pravou horní končetinu, tak si mým směrem pootočila svoji hlavu a bylo patrné, jak si kontroluje, jestli jsem to opravdu já a začala si spokojeně „mručet“. Těch momentů a situací mám v zásobě dostatek a jsou cenným zdrojem a vděčně na ně vzpomínám.
Jak vnímáte podmínky a prostředí?
V terénních službách se přemisťujete na větší vzdálenosti mezi klienty, které v pobytové službě máte v pokojích na jednom patře. Domácí prostředí klientů je to prostředí, které důvěrně zná a je jeho. Komunikační schopnosti a chování pracovníků, jejich empatie a emoční inteligence, to jak a jestli dokáží zajistit klientům pocit bezpečí a přijetí.
Jak vidíte budoucnost a máte nějaké poselství ?
Poselství všem, kteří stále pomáhají druhým… „Majáky neběhají po moři, aby zachraňovaly lodě. Prostě jen pevně stojí a září.“ zdroj – internet. Návrat k Diakonickým hodnotám. Práce v sociálních službách mi dává smysl!


