Paní Andrea je krásná inteligentní žena. Ještě jí není ani 50 let, v očích má tolik chuti žít…. Již jedenáct let se však potýká s onkologickým onemocněním. Po prvním ataku a proběhlém léčení se zdálo, že vše bude v pořádku. Postupně se vrátila se do práce, užívala si života. Po pěti letech se však nemoc přihlásila znovu. A poté znovu a znovu. Nemoc se střídala s okamžiky naděje, že už je to naposledy. V úvodu letošního roku se paní Andrea od lékařů dozvěděla krutou diagnózu: „Metastázy na mozku, neoperovatelné“. Současně ochrnula na dolní část těla. Byla ji nabídnuta udržovací léčba, vyléčení už lékaři vyloučili. Tu však vzhledem k předchozím zkušenostem a vlastně i na doporučení ošetřující lékařky odmítla, věděla, že by to bylo jen trápení. A tak přešla do péče paliativního týmu zlínské nemocnice. Protože je paní Andrea pragmatik, byla velmi vděčná za to, že s ní lékaři jednali na rovinu, že od nich měla dostatek informací. Došlo samozřejmě i na to, co dál. „S manželem jsme velmi detailně probírali nastalou situaci. Věděla jsem, že pokud bych se rozhodla využít služeb domácího hospice, měli by to i tak moji blízcí velmi náročné a že i já bych se necítila komfortně. Chtěla jsem svou rodinu chránit. Můj manžel o mě chtěl pečovat s podporou domácího hospice, viděla jsem ale, jak ho zvládání péče o mě i o domácnost, spolu se skloubením pracovních povinností zmáhá. Mé váhání vycítila moje paliativní lékařka a doporučila mi využít služby lůžkového hospice. Do té doby jsem o této možnosti nevěděla.“ A tak si paní Andrea začala zjišťovat potřebné informace, které ji utvrdily v rozhodnutí obrátit se na hospic CITADELA: „Rozhodování nebylo jednoduché, probírali jsme s rodinou všechna pro a proti. Pro manžela bylo opravdu těžké smířit se s tím, že se o mě nebude starat. Věděla jsem ale, že se s tím časem srovná“.
Po učinění rozhodnutí šlo všechno velmi rychle. Lékaři pomohli paní Andree vyřídit potřebné dokumenty a dva dny na to už byla přijata do valašskomeziříčského hospice. Paní Andrea má zde své soukromí, samostatný pokoj spojený s potřebným hygienickým zařízením, může mít v pokoji věci, které má ráda – vlastní kávovar, fotografie nejbližších. Má výhled do zahrady, na předzahrádku může vyjet i v posteli. Její blízcí ji navštěvují bez omezení, mohou s ní být ve dne v noci, což velmi oceňuje její maminka: „Jsem ráda, že zde můžu se svou dcerou být. Nenechala bych ji samotnou. Mám v pokoji k dispozici lůžko, kde mohu přespávat.“ Spolu s ní se o paní Andreu starají lékaři, zdravotní sestry, pečovatelky, sociální pracovnice, duchovní. Jsou nablízku, když propuknou bolesti a je potřeba podat léky, nebo jen lidsky podpořit, pohladit. Nedílnou součástí sehraného pečujícího týmu jsou také citlivé paní uklízečky a chutně vařící kuchařky. Paní Andrea oceňuje profesionalitu a lidskost pracovníků: „Cítím, že i manželovi se částečně ulevilo. Vidí, že je o mě dobře postaráno. Užíváme si tak drobné radosti. V den našeho výročí třeba smažil na terase palačinky. Ví, že je mám moc ráda. Provoněly celý hospic, i na sestřičky se dostalo.“ Usmívá se, přestože je pro ni těžké se s danou situací smířit. Snaží se však být silná. „Jsem velmi vděčná, že jsem se o službách hospice CITADELA dozvěděla,“ uzavírá.
Příběh paní Andrey je zpracován s jejím souhlasem. Chce tímto pomoci šířit povědomí o možnostech péče v lůžkových hospicích.
